Paroubkův obzor? Pocintaný hospodský stůl

2. února 2006, Lidové noviny


 

ÚHEL POHLEDU

Ještě v úterý jsem si myslel, že mě Jiří Paroubek, předseda české, a tedy i mé, vlády, nemůže překvapit. Mýlil jsem se.

Pan předseda se cítí být mužem z lidu. A protože unavené, znechucené a lhostejné občanstvo už je dneska sakramentsky těžké zaskočit, pan Paroubek přišel s novou a ještě neokoukanou reality show s názvem sršícím, stejně jako on, skromností: Premiéra s premiérem. A pan premiér, místo toho, aby alespoň předstíral, že v přítmí jednacích sálů a úřadoven ve Strakovce něco zásadního řeší, vyrazil na turné, do oslnivého světla divadelních reflektorů. Už dva měsíce objíždí zemi s cílem sundat masku vážného politika a ukázat se jako normální člověk, který se umí zasmát.

Nic proti tomu - proč se nezasmát, když jsou fondy na osvědčené bavičské tváře a na světě je tolik věcí k popukání? Proč se nezasmát, když je čemu a hlavně komu... Třeba hloupým policajtům a blondýnkám? Nebo, aby byla jistota, že se velevážené publikum začne válet smíchy... Cikánům?

Nechci moralizovat o tom, o čem se ještě sluší vyprávět vtipy a o čem už ne - ta hranice je někdy hodně tenká. Nechci se zařadit do zástupu povolaných a vyvolených a také varovně zvednout karatelský ukazováček a bít na poplach, že se hroutí svět. Ani nechci pronášet pokrytecké soudy o tom, co se dá ještě považovat za vtip a co už ne. A mrazí mě v zádech, kdyby se znovu mělo vrátit rozlišování vtipů na povolené, schválené, košer, určené pro veřejnost... a ty ostatní, které se vyprávějí s ostražitým ohlédnutím přes rameno. Mrazí mě v zádech, kdyby se měla vrátit cenzura.

Proto bych se chtěl zastat vtipu jako takového, chtěl bych se zastat humoru, kterého není a nikdy nemůže být dost a kterého nám je třeba víc než živé vody. Chtěl bych se zastat vtipů, které lze bez uzardění vyprávět v jemné dámské společnosti, i těch třaskavých, které rozesmějí a rozpláčou třeba i ten ohromný divadelní sál, a dokonce i těch hrubších, které člověk spolkne s posledním pivem pár minut před zavíračkou. I takové vtipy, pokud jsou to vtipy, a ne bláboly, ze kterých čiší nenávist a zloba, by měly mít právo na život.

V případě pana Paroubka ale nejde o zakouřenou knajpu s propálenými ubrusy ani o reality show s názvem Jirka vás baví. Ten pořad se jmenuje Premiéra s premiérem. To je, řekl bych, jiná liga, jiná váhová kategorie. Stejně jako třeba nedávný direktorský podpis v rozjuchané kakaové euforii a dvojí převtělení příliš šikovného poslance Krause. Takové věci se jen tak mávnutím ruky přejít nemůžou a nesmí.

Všehoschopný premiér

Vtip, to nejsou jen slova. Vtip je něco víc. A vytváří ho břitkost sdělení, osobnost vypravěče i prostředí a společnost, které je určen. Jen když se tohle všechno sejde dohromady, může se pouhý shluk slov ve zkratce zmocnit reality a švihnutím proutku se změnit v něco tak abstraktního a nehmatatelného, jako je vtip, a může laskavě pohladit, polechtat bránici nebo třeba ostře šlehnout tam, kde je šlehnout třeba.

Ohrané pšouky o zlodějských cikánech nebo hloupých blondýnkách mohou rozesmát štamgasty u stolu, ale na předvolebních shromážděních předsedy vlády se stávají něčím jiným.

Už ne vtipem, ale zprávou. Ne o blondýnkách, ale především o sociální inteligenci předsedy vlády, o šíři a rozsahu jeho myšlení, o důkladně oplechovaném žaludku, který mu během pěti minut dovolí vytáhnout z rukávu celý vějíř cinklých karet. A pan premiér není jen tak nějaký venkovský mariášník. Pan premiér je schopný, někdy až všeho schopný. A možná nás ještě překvapí.

Prý má každý národ takovou vládu, jakou si zaslouží. Nevěřím tomu, nemůžu uvěřit tomu, že si právě tohle zasloužíme.

Jak je v našem ďolíčku mezi horami zvykem, za pár dnů všechno utichne. Slova budou zametená zpátky pod koberec, na všechno se zapomene a s novou, buldočí silou se pojede dál, močálem černým kolem bílých skal. Jenom doufám, že zpráva o téhle rozjuchané předvolební show není zprávou o tom, jak budou jednou vypadat zasedání vlády. Doufám, že není zprávou o nás a o tom, jakou vládu a jakého premiéra si ještě můžeme dovolit.

Před takovými se chraňme

Humor nás zlidšťuje a osvobozuje. Chraňme se před tím, abychom ztratili schopnost smát se, nejen Cikánům a blondýnkám, ale hlavně a především sami sobě. Abychom třeba jednou s přísnou tváří a spravedlivým hněvem znovu nečistili regály od Haška a Hrabala a aby v českých hospodách z neškodného smíchu nakonec nezbylo jen ponuré a ostražité ticho.

Ale především se chraňme před politiky, jejichž obzor končí u pocintaného hospodského stolu.

To už není vtip, ale zpráva. Především o sociální inteligenci předsedy vlády, o šíři jeho myšlení, o důkladně oplechovaném žaludku.

MARTIN ŠMAUS